Zelenina
Zelenina tvoří jeden ze základních pilířů staročeské kuchyně. Prostý lid na úsvitu dějin ji jedl syrovou i vařenou. „Zelewareno i syrowo“ bývalo na stole většiny našich předků pokrmem jistě častým, jak vyplývá například ze zprávy letopiscovy z roku 1073. Naši předkové milovali cibuli, česnek, petržel, černý kořen, ale i dnes neznámý pastynák, rapotinsku, sevlák, kostival a ještě jiné, dříve k jídlu sbírané hlízy i „kořínky poustevníků“. Mezi ty patřily například podzemní části hrachu, bulvušky, bedrníku, k zelenině náležela řeřicha, kerblík, fialkové a kmínové lístky, openec, žebříček, sedmikrásky…
Něco jiného je, přinesou-li chod, kde zeleniny tvoří sama protějšek masu a je doplněná nejvýš chlebem či topinkou. K tomu si povšimněte z našich předpisů naložené červené řepy, zelného salátu i úpravy chřestu, jehož podávání k masu však už představuje přepych vlastní spíše biedermeierovské měšťanské domácnosti, než dávnější kuchyni staročeské, jež jídla raději dělila v jednotlivé chody, aby jich dosáhla na počet co nejvíce.