Houby

O houbách, jako pokrmu našich předků, najdeme náhodné zmínky již v nejdávnějších písemných pramenech. Tak o svatém Vojtěchu poznamenává jeho současník, že když jeho druhové v nehostinném Prusku zlačněli, vešel do lesního porostu a zakrátko jim přinesl „množství hub a sladkých plodů“. Z kroniky Dalimilovy zase víme, jak se sbírání hub ze stromů, zejména hlív, zdálo starým Čechům prací až příslovečně snadnou. Ze slovanské oblasti, blízké Čechům, máme z počátku II. století už také zprávu o otravách houbami, dík slovníkářské práci Klaretově víme o řadě dávných jmen jednotlivých druhů, avšak o způsobech jejich přípravy nejdávnější prameny mlčí.

Jistě tu všichni poznáme naši nejoblíbenější úpravu hub, podušené a pak usmažené na tuku s vajíčky. Zkušenost nás naučila solit houby hned na začátku přípravy, „pustí“ vodu, ovšem musí se pak dusit o něco déle! Škoda jen, že na tu petrželku obyčejně zapomeneme… Další dva předpisy se už obejdou bez vajec. Prvý je v poněkud zjednodušené podobě obsažen v našem předpisu na houby s cibulí.